Milý můj, svět najednou se otřásá.

Je jinak barevný. Ulice, jindy pevná,

se chvěje. V osm ráno se divím,

že jsem zase vstala, oblékla se,

umyla. Že zase jdu, zdravím lidi,

že se usmívám. A kolem Arktida.

Milý můj, teď na zimu jsem

čtyři okna umyla, vyvěsila čisté záclony

jak fangle do okna. Od porodní báby

jsem si půjčila  formu na miminka

a světlo za oknem se láme o pámelník

ty dukátky pro děti. A kolem tma.

Milý můj, do formy od báby jsem

sladký med vrchovatě nalila

tři sladké sklenice, tři páry očí

zírající do ticha mého šerého sklepa.

A žádná lampa nikdy nedosvitne tam.

Smutek visí jak netopýr. A kolem strach.

Milý můj, kolem cizích oken jsem se šourala

a plakala nad tím, kdo mě neměl rád.

A slunce jiným lidem kouzlí svatozář.

Ale stejně je to krása, že jsem tak bláznivá

a na ulici jsem plakala už tolikrát.

Láska je zřejmě celibát. A kolem listopad.

Milý můj, sedím tu zase sama.

Jen Janis Joplin tu lká, „Don´t you cry“

tak jako tenkrát, když jsi mě objímal,

a měl´s mě ještě  rád. Duhu sis odnosil

tajně po kapsách. Cos mi tu zanechal?

Jen bílé skvrny na stěnách. A všude samota.